Dál jsem měl namířeno do Grand Canyon. Po asfaltu by to bylo asi o 300 – 400 km navíc, tak jsem se rozhodl jet zkratkou přes prašnou cestu s názvem Cottonwood road. Je to cesta dlouhá 100 km, která vede pustinou. Proto jsem se na cestu dostatečně připravil. Vzal jsem si vody a jídla, co jsem uvezl. Auto tu člověk potká párkrát za den. Není moc frekventovaná. První část cesty jsem dělal spíše vyprošťováka svého kola, protože se mi kolo vždy zabořilo do země a nešlo s ním nic dělat. Druhá část cesty byla příjemnější. Kolo se smýkalo kvůli písku už jen párkrát.
Asi v polovině cesty se nachází Grosvenor Arch – krásný dvojitý oblouk a široko daleko nikdo není. Bylo už večer a rozhodl jsem se tu přenocovat přímo pod obloukem. Pro mě ta noc byla nezapomenutelná. Při usínání bylo takové ticho, že jsem mohl slyšet, jak zavírám oční víčka. V noci jsem se probudil a šel jsem se podívat ven. Svítilo na mě neuvěřitelné množství hvězd. Široko daleko nebylo žádné světelné znečištění, tak jsem mohl pozorovat tu nádheru spolu s obloukem. Udělal jsem pár fotek a pak jsem šel zase spát, protože jsem slyšel nějaké vlky nebo co.
Druhý den ráno jsem zabalil stan, udělal si snídani a vidím, jak k oblouku přijelo auto. Chvíli poslouchám a jazyk, kterým mluví mi byl nějak povědomý. Pak jsem se zaposlouchal a zjistil jsem, že to jsou Češi. Tady uprostřed pustiny a takhle brzy ráno bych fakt nečekal, že potkám Čechy. Tak jsme si povykládali, já jim řekl odkud kam jedu a pak jsme pokračovali každý svou cestou.
Cesta na jih nebyla zas tak nudná, jak jsem čekal. Dost často jsem musel dávat pozor, abych na písku neuklouzl, přes cestu se vyhříval veliký had a kovbojovi se splašil kůň, kterého na cestě naháněl.
K jezeru Page jsem úspěšně dojel. Zastavil jsem se v jednom altánku, že si udělám večeři. Kousek ode mě seděli Indiáni a pozvali mě na barbecue. Což bylo velice příjemné. Alespoň jsem se dozvěděl spousty zajímavých informací o kmene Navajo a dostal jsem i pozvání na přespání, až tam dorazím.
