Mono Lake
Cestou dolů ze sedla Tioga Pass, jako by se sníh úplně vypařil. Nebyl po něm ani památky a ráz krajiny se také výrazně změnil. Už to nebyly lesy, ale poušť. Dojel jsem k jezeru Mono Lake – bezodtoké solné jezero. Tady jsem přespal u informačního centra. Původně jsem chtěl přespat někde u vody, ale dostat se tam s kolem bylo nemožné. nejprve se muselo jet kamenitou cestou. Spíše jsem tlačil a až byl po několika kilometrech skoro u vody, nebylo kudy, protože všude byly křoviska a nikde žádná rovná plocha na postavení stanu. No nic, tak jsem to otočil a přespal informačky.
Městečko duchů Bodie
Další den jsem si udělal malou zajížďku do městečka duchů Bodie. Cesta byla také hodně kamenitá a písčitá. Zlatokopecké městečko Bodie se nachází ve výšce asi 2500 m.n.m. a život tu musel být velmi těžký. I teď v polovině května tu byla zima jako blázen, ale slunce pálilo slušně. Je tu dochováno spoustu budov, kostelík, pumpa a štoly. Je to oblast kde okolo nic neroste a městečko mohlo žít jedině ze zlata, které se tu chvíli těžilo. Ve své největší slávě mělo městečko až 7000 obyvatel. Městečko bylo pojmenované podle zlatokopa, který tu objevil a začal těžit zlato. Představoval jsem, jaký tady asi musel být život v zimě. V takové výšce asi hodně náročný.
Owens Valley
Po kulturním zážitku jsem stočil kolo směrem na jih a pokračoval asi 300 km údolím Owens. Dříve se tu choval hodně dobytek, ale ve 30. letech 20. století tu Los Angeles začalo skupovat pozemky a postavilo tu aquadukt, kterým začalo odvádět vodu do města. To mělo katastrofální následky na místní hospodářství a z kdysi úrodného údolí se stala polopoušť.
Už jsem musel plánovat kolik vody a jídla si vezmu na cestu, protože vzdáleností mezi městečky byly běžně 30 km a více. A v některých ani nebyl obchod.
Začalo být pořádné horko. Blížil jsem se totiž k Údolí Smrti.
